​DASHA: Moravská duše, světový hlas

Jaká byla její cesta ze Zlína až na pódium vedle Karla Gotta? Proč lásku k moravskému folkloru hledá až teď? A je lepší ve StarDance jen zpívat, nebo tančit?

Co vám dnes udělalo radost?

Úplně upřímně, dnes mi udělala radost prázdná D1. Jako muzikanti hodně cestujeme po republice, takže dopravní situaci známe opravdu dobře. A tím, jak často jezdívám i na Moravu, konkrétně do Zlína za maminkou, tak D1 je takový náš věčný nepřítel a pokaždé se na ni psychicky připravujeme, protože bývá vždy negativní stránkou cest na Moravu. Ale dnes to bylo jinak. Krásné počasí, volná silnice a díky tomu skvělá nálada. Nezasekli jsme se, přijeli jsme včas.

Jak často se vracíte do rodného Zlína?

Je to různé. K mamince se bohužel nedostanu tak často, jak bych chtěla. Naposledy jsem tu byla v říjnu, když byl státní svátek. Celkově je to párkrát do roka, většinou návštěvy u maminky spojím s prací. Třeba jako dnes. Po koncertě jedu přespat k mamince, abychom mohly strávit alespoň trochu času spolu.

Ve Zlíně jste se narodila. Sledujete při svých návštěvách, jak se Zlín vyvíjí? Jak se město ve vašich očích proměnilo?

Zlín je pro mě pořád důležité místo, i když už tam nežiju. Je to asi 27 let, co jsem odešla, a za tu dobu se město hodně změnilo. Jako dítě jsem Zlín vnímala hlavně jako město práce – lidé tu byli hodně zaměření na práci a na zábavu jen okrajově. Ale teď je to úplně jiné. Zlín se stal mnohem kulturnějším místem. Postavil se nový kongresový sál, rozvinul se zlínský filmový festival a přibyla spousta dalších akcí. Město tím hodně ožilo, a to je skvělé.

Cítíte se ve Zlíně stále jako doma?

Ano, rozhodně. Je to takový zvláštní pocit. Když přijíždím, cítím vřelost a klid. Kultura vždycky přináší do města takovou příjemnou energii a stejně je tomu i ve Zlíně.

Co vás na Moravě nejvíc přitahuje?

Je to hlavně klid a příroda. Tempo života tu není tak hektické jako v Praze. I když ti, co tu žijí, mají možná pocit, že se věci zrychlily, věřte mi – pořád je tu skvělý život.

A když si sem jedete odpočinout, kam obvykle vyrážíte?

No samozřejmě do Javorníků, konkrétně na Portáš. Tam jsem trávila dětství, takže to místo mám spojené s krásnými zážitky. Jezdíme tam často s celou rodinou. Ve Zlíně zase chodím s dcerou do zoo. Máme permanentku, takže v zoologické zahradě trávíme hodně času. Dokonce tam byla v létě i na táboře, což si moc užila.

K muzice vás vedl váš tatínek, amatérský trumpetista ze stejné gardy jako Felix Slováček, který pochází z Malenovic. Jaký jste jako dítě měla vztah k hudbě? Hrála jste ráda, nebo vás museli rodiče nutit do cvičení?

Myslím, že ten zájem tam byl přirozený. Táta si toho všiml a velmi citlivě i chytře mě podpořil. Začínala jsem na housle, ale to nebyl můj oblíbený nástroj, a cvičení bylo, přiznejme si, dost náročné. Ale táta byl ten, kdo držel pevnou ruku a pomáhal mi to zvládnout.

Jak vás motivoval?

Motivoval mě hlavně tím, že jsme doma muzicírovali společně. Vzal si třeba trumpetu nebo kytaru, brácha zase flétnu a hráli jsme spolu. To mě bavilo nejvíc – ta radost ze společné hudby, ze souhry. Díky tomu jsem měla chuť pracovat na technice, protože jsem viděla, že to má smysl. Pak přišla puberta a housle šly trochu stranou. Tehdy jsem objevila zpívání, což pro mě bylo nejpřirozenější hudební vyjádření. Myslím, že to máme na Moravě obecně, že si rádi zazpíváme. A naše rodina z tátovy strany byla hodně muzikální, všechny tety krásně zpívaly, takže zpěv byl součástí mého života.

K životu na Moravě patří i folklorní soubory. Prošla jste nějakým?

Kupodivu ne. Je to zvláštní, protože k folkloru mám respekt a moc ho obdivuji. Ale můj táta, který v něm vyrůstal, tíhnul spíše k jiným žánrům, hlavně k jazzu. Možná právě proto, že mu jazz připadal exotičtější a zajímavější, mě vedl spíše tímto směrem. Takže jsem měla úplně jinou „nalejvárnu“, než by člověk na Moravě čekal. Tatínek hrával se zlínským big bandem a dechovkou, takže díky němu jsem měla možnost zpívat s těmito velkými tělesy, což byla pro mě úžasná zkušenost.

A když vás tatínek takhle směřoval, snila jste už tehdy o tom, že budete profesionální zpěvačkou? Chtěla jste se věnovat zpěvu?

Tehdy jsem si myslela, že ano. Ale zjistila jsem, že to není žádná legrace. Postavit se před kapelu, před publikum a zazpívat – to je něco úplně jiného. Jsem docela trémistka a introvert a v takové situaci už se za žádný nástroj neschováte. Zjistila jsem to hlavně díky soutěžím, kterými jsem si v této době prošla. Nebyla jsem si jistá, jestli tohle „řemeslo“ vůbec zvládnu, jestli dokážu překonat trému. Ale asi jsem to chtěla.

Předpokládám, že zlomový moment byla asi výhra v soutěži Zlíntalent, protože o dva roky později jste už stála na pódiu s Karlem Gottem. Jak vypadá cesta „nesebevědomé“ holky ze Zlína až na velká koncertní prkna?

Po vítězství v soutěžích jsem natočila desku, která se dostala ke zpěvačce a profesorce Lídě Nopové, která tehdy vedla oddělení populárního zpěvu na pražské konzervatoři. Lída sama zavolala mým rodičům (ještě na pevnou linku), protože věděla, že mi je 14 let a že asi budu vybírat střední školu. Zeptala se, jestli bych nechtěla studovat zpěv na konzervatoři u ní. Rodiče měli se mnou úplně jiné plány, ale nakonec jsme se doma rozhodli, že to zkusíme. Já si tehdy vůbec nevěřila, ale musím říct, že Lída pro mě byla osudový člověk. Nejenže mě připravila na přijímací zkoušky, ale když mě na konzervatoř přijali, přesně vycítila, co potřebuji. Hlavní úkol bylo probudit ve mně sebevědomí. Byla opravdu skvělá, pracovala se mnou nejen na technice, ale i na tom, abych si začala věřit. A za to jí jsem neskutečně vděčná. Myslím, že to je důležitá věc nejen v hudbě, ale v životě obecně. Lída to tehdy udělala moc chytře – hodila mě do vody a nechala mě plavat. Hned od začátku mě zapojila do praxe. První větší věc, která přišla, byla nabídka zpívat vokály Karlu Gottovi. A tam už nebylo místo na trému, prostě jsem musela.

To si nedokážu ani představit – stoupnout si za Karla Gotta a zpívat s ním. Jaké to bylo?

Bylo mi sedmnáct. Pamatuji si, že jsem si tehdy jasně uvědomovala jednu věc: jestli se chci něco naučit o muzice, populární hudbě a showbyznysu, tak od koho jiného než od toho nejlepšího? Byla to obrovská příležitost. A protože mě muzika opravdu bavila a fascinovala, dokázalo mě to motivovat natolik, že jsem zvládla překonat stres i trému. Díky této zkušenosti jsem se hodně naučila a posunula.

Fanoušci a diváci vidí většinou jen ten lesk a slávu okolo pěveckých hvězd. Vy jste asi viděla i za oponu jejich kariéry. Odnesla jste si něco z tohoto období?

Díky nim jsem viděla, jak vypadá skutečná profesionalita. Karel a také Jiří Korn nikdy nepodcenili žádnou přípravu. To mě hodně naučilo, protože jsem zjistila, že za tím „pozlátkem“ je obrovské množství práce. Dnes je situace trochu jiná. Lidé, kteří jdou do soutěží, jako je SuperStar, zažijí obrovský servis během soutěže, ale po jejím skončení už si musí vše zařídit sami – tým, kariéru, směr. Vidět tohle „za oponou“ u takových hvězd bylo pro mě největší školou. To vám nedá ani konzervatoř.

Dívala jsem se do historie soutěže Zlíntalent na seznam účastníků i výherců. Mnoho z nich se nakonec v hudební branži neprosadilo. Čím to podle vás je? Co člověk potřebuje, aby v hudbě uspěl? Je to spíš o talentu, štěstí, nebo kontaktech?

Myslím, že je to kombinace všech těchto faktorů. V mém případě jsem měla štěstí na lidi, jako byla třeba Lída Nopová, která mě podpořila a otevřela mi dveře. Ale také o průbojnosti a tvrdé práci. Dříve byla média – zejména televize – silným nástrojem pro začínající hudebníky. Já jsem měla štěstí, že jsem zažila dobu, kdy se v televizi hodně živě vystupovalo a bylo více hudebních pořadů než dnes. To mi dalo příležitost se prezentovat.

A co současní začínající hudebníci? Mají to těžší?

Pro ně je to teď jiné. Nejrychlejší cesta do televize je asi účast v některé z talentových soutěží, jako je SuperStar, Hlas nebo Česko Slovensko má talent. Ale mám pocit, že tyhle formáty už trochu ztrácí na atraktivitě. Nevím, jestli diváky pořád baví sledovat je znovu a znovu. Spíše je to dnes o sociálních sítích. Prezentace na platformách jako Instagram, TikTok nebo YouTube je pro začínající zpěváky klíčová. To je teď nejsilnější médium. A tam já naopak zdatná nejsem, což je v dnešní době určitě nevýhoda. Já místo toho jezdím za lidmi a vystupuji živě a to mě baví nejvíc. Ta osobní setkání jsou pro mě nenahraditelná.

Kdybyste mohla něco vzkázat svému 14letému já, které právě vyhrálo soutěž Zlíntalent, co by to bylo?

To je zajímavá otázka. Asi bych si poradila větší průbojnost, ale to je něco, co člověk nemůže úplně změnit, pokud ji nemá přirozeně. Ale asi bych si dneska řekla, abych myslela víc na sebe a na svůj vlastní repertoár. Miluji muziku, a proto jsem s radostí přijímala nabídky na různé hudební projekty. Nebyla to jen dlouholetá spolupráce s Karlem Gottem, Helenou Vondráčkovou, Lucií Bílou – bylo toho opravdu hodně: spolupráce s vynikajícími hudebníky, symfonickými tělesy, špičkovými kvartety, divadlem nebo i dlouholetá moderace vlastního autorského pořadu v rozhlase, hudební dabing a všechny ročníky StarDance. Tyto projekty mě hodně obohatily a přinesly mi úžasné zkušenosti, ale trochu mě mrzí, že jsem tím pádem neměla čas se více věnovat vlastní tvorbě. Vydala jsem několik alb, avšak ta autorská mám zatím je dvě a na dalším pracuji velmi pozvolna. Na druhou stranu bych zase nezažila všechno to, co mám za sebou, a co mě formovalo. Ale pořád věřím, že na to není pozdě.

A je nějaký z projektů, na který vzpomínáte jako na svůj „srdeční“?

Je jich spousta. Například včera jsem odehrála 300. představení muzikálu Jesus Christ Superstar, kde účinkuji v roli Máří Magdalény. Ten muzikál hrajeme už 14 let v Hudebním divadle Karlín a je to pro mě splněný sen. Další velká srdeční záležitost je StarDance, kterámě baví, protože každý ročník je jiný, má jiný repertoár a vždy se tam sejde skvělá parta. Také bych zmínila dokument o mně, který natočila Česká televize – to bylo krásné ohlédnutí za tím, co jsem na mé hudební cestě zažila.

A pak je tu můj symfonický projekt Dasha Symphony, který jsme i natočili a vydali. Občas s tímto programem vystupujeme se symfonickými orchestry po českých městech, což mě hudebně velmi naplňuje.

Nejde se nezeptat na StarDance, která opět k televizi před Vánocemi přilákala statisíce diváků a týden co týden se vysílala živě. Je těžké skloubit všechny vaše projekty se StarDance?

Je to časově náročné. Celý podzim se vlastně věnujeme jen StarDance. Na každý díl se musíte připravit, probíhají zkoušky a pak zkoušení přímo v televizi. To všechno zabere hodně času, a když do toho ještě koncertujeme nebo účinkujeme jinde, je to opravdu intenzivní. Ale zároveň je to krásná práce, která mě baví.

A nepřišla už nabídka, abyste se zapojila jako soutěžící na tanečním parketu?

To se mě ptají pokaždé! Nějaké tendence tu byly, hlavně v dřívější době, ale čím jsem starší, tím jsem vyděšenější už jen z té představy. Je to totiž neuvěřitelná dřina. Laťka se v soutěži každý rok posouvá výš a dnes už to jsou skoro vrcholoví sportovci. A když se do toho pustíte, nemůžete dělat nic jiného. Pokud bych skutečně dostala reálnou nabídku, musela bych nejspíš začít půl roku předem denně běhat nebo nějak trénovat fyzičku, abych to bezbolestně zvládla. Ale musím říct, že atmosféra ve StarDance je nádherná a stojí za to.

Jak pečujete o svůj hlas při takovém náročném období, jako je třeba předvánoční čas?

Je to hodně důležité. Teď, když zpívám téměř denně, si například na cesty beru inhalátor a inhaluji Vincentku, která čistí a zvlhčuje sliznice. Pomáhá to udržet hlas v kondici.

S Karlem Gottem jste zpívala dvacet let. Máte sen zazpívat si s někým z českých nebo zahraničních interpretů, který se vám ještě nesplnil?

Ráda bych se v budoucnu více věnovala folkloru, což je trochu návrat ke kořenům. Nedávno jsem natočila duet s kapelou Fleret, to byla taková první oťukávačka. Byl to remake písně Svadební, kterou kdysi nazpívali s paní Šulákovou, a vyšel k tomu i klip. Ráda bych tento směr dál rozvinula.

Co si pustíte, když jedete autem?

Když jedu s dcerou, zpíváme písničky, které ji baví, nebo to, co si přinese ze sboru. Sama v autě si ale ráda pustím mluvené slovo – podcasty nebo rozhlas. Hudbu už poslouchám spíš méně, protože jí mám hodně během práce. Když si ale něco pustím, často je to filmová hudba nebo umělci mé generace, jako je Sting.

Takhle vás titulují česká média a hudební experti: česká Aretha Franklin, talent, který se rodí jednou za mnoho let, dvorní vokalistka Karla Gotta, držitelka Ceny Thálie, všestranná zpěvačka, výtečná jazzmanka. Jak byste se otitulovala vy sama?

Já jsem prostě člověk, který miluje muziku. Jsem takový hudební fajnšmekr a kvalitní, dobrou hudbu chci přinášet i posluchačům. Nedělám muziku jen proto, že nějaký žánr právě „frčí“ a tím pádem víc vydělává. Vždy se snažím tvořit opravdovou hudbu, která mě baví, i když není zrovna trendy. Zkrátka dělám muziku od srdce. A to je pro mě to nejdůležitější.

DASHA

• Dasha, vlastním jménem Dagmar Sobková, se narodila v roce 1981 ve Zlíně.
• Česká zpěvačka a muzikálová herečka, držitelka Ceny Thálie pro rok 2010.
• Začínala v dětském sboru Filharmonie Bohuslava Martinů a se swingovou kapelou Big Band Zlín.
• V roce 1996 vyhrála pěveckou soutěž mládeže Zlíntalent.
• Vystudovala zpěv na Pražské konzervatoři u Lídy Nopové.
• Od roku 1998 byla doprovodnou zpěvačkou Karla Gotta, později začala spolupracovat i s Helenou Vondráčkovou či Lucií Bílou.
• Studovala na Berklee College of Music v Bostonu.
• Jako sólistka vystupuje i samostatně s Moondance Orchestra a svou kapelou Pájky Pájk.
• Od prosince 2011 vysílá společně se zpěvákem Janem Smigmatorem hudební pořad Klub Evergreen na vlnách Dvojky Českého rozhlasu.
• S dlouholetým partnerem vychovávají svou dceru Žofii.