Cítit se jako pilot legendárního Spitfiru. Křesla vyrobená v Jestřabí to umí

Petr Pinďák od malička vzhlíží k nebi. Jako milovník letadel založil společnost, která se věnuje výrobě komponentů a celků, například křídel a ocasních ploch pro ultralehká letadla. Postavil si také vlastní letadlo, se kterým pravidelně létá. Před pěti lety přišla myšlenka využít tyto zkušenosti k něčemu novému – originálnímu. Umožnil lidem mít doma „kousek“ historického letounu. Dal jim možnost posadit se na pilotní křeslo Spitfiru, aniž by potřebovali pilotní průkaz. Od té doby se svým týmem vyrábí v Jestřabí nejen křesla, ale také vitríny, skříně, stoly nebo židle inspirované konkrétními historickými letouny z druhé světové války.

Váš profesní i osobní život je spjatý s létáním a letadly. Zajímalo by mě – máte životní nadhled?

Myslím, že ano. Protože každý, kdo někdy letěl, mi potvrdí, že když pod sebou vidíte svět shora, uvědomíte si, že spousta věcí je takhle z výšky vlastně jednoduchá. Dívat se na věci z nadhledu je vlastně skvělé.

Mířil jste do oblak odmalička? Jaká byla vaše cesta k aviatice?

Moje vášeň pro letadla začala opravdu už v dětství. Rodiče mi vždycky říkali, že už jako malý jsem měl tendence za jízdy otvírat dveře auta, abych se podíval, když nad námi letělo letadlo. A víceméně jsem si pak i vybrečel, abych mohl dojíždět do Slavičína do modelářského kroužku. Tady jsem získal první základy. Hltal jsem také všechny dostupné knížky o letectví, časopisy a encyklopedie.

Takže předpokládám, že jste jednou chtěl být pilotem a řídit letadla.

To víte, že jsem se chtěl časem k létání dostat, ale ta doba tehdy nebyla úplně jednoduchá. Pilot rovnalo se být voják. A to se samozřejmě doma nesetkalo s kladnou odezvou.

Takže jsem to vzdal a vystudoval průmyslovku v Uherském Hradišti se zaměřením na automatizační techniku. A z Hradiště bylo kousek do Kunovic, takže jsem se samozřejmě zapsal okamžitě do tamního aeroklubu. Bohužel se ale v té době objevil problém s jedním okem, tudíž to zase celé šlo do ztracena.

Letadla vám ale přeci jen nakonec byla souzena. K letadlům a létání jste se přes všechno dostal.

Ano. Po škole jsem šel klasickou životní cestou – svatba, domek, děti. V devadesátých letech jsem si založil živnost a prošel různými obory. Mimo jiné jsem se dostal i k filmové a televizní produkci v rámci regionální televize. A při jedné zakázce jsme potřebovali i nějaké záběry z letadla shora. A já se dostal na letiště do Slušovic. A už jsem tam zůstal (smích).

Ve Slušovicích tehdy létaly první ultralighty, formovala se zde skupinka pilotů, nadšenců a srdcařů, kteří nejen létali, ale navíc si letadla i sami stavěli. Začal jsem od nich nasávat první vědomosti a schopnosti – já byl v té době co se týká konstrukce letadel nepopsaný list. A naučil jsem se vše, co jsem potřeboval. Do Slušovic a později na Veselou jsem několik let dojížděl, na dostihové dráze ve Slušovicích jsme s kolegou měli unimobuňku, kde jsme začali stavět první křídla. Byla to ta nejlepší škola.

A jak se z malé unimobuňky ve Slušovicích stala výrobna v Jestřabí?

Do Slušovic jsem takhle dojížděl asi šest let. Bylo to opravdu trochu z ruky, tak jsem přemýšlel, co s tím. Jako řešení zvítězila nově postavená garáž doma, která se změnila na první dílnu. A jak jsme rostli, tak jsme šli z pronájmu do pronájmu. A před sedmnácti lety jsme koupili a adaptovali vlastní výrobní prostory v Jestřabí. Od té doby vše nabírá na obrátkách. A dnes jsme hlavním dodavatelem křídel, ocasních ploch a kormidel pro Evektor – Aerotechnik v Kunovicích.

Ve vaší dílně ale nestojí žádné velké montážní linky. Vaše výroba je o poctivé ruční práci. Kolik takových ručně montovaných křídel už vašima rukama za tu dobu prošlo?

Myslím, že tři nuly na konci už to budou. Výroba křídel pro ultralighty spočívá v tom, že neustále stříháte nůžkama plech, ohýbáte plech, svrtáváte a ručně nýtujete. Na tom se nic nezměnilo, technologie je v podstatě pořád stejná. Je to velmi precizní ruční práce a člověk na dílně musí mít velkou sebekontrolu a pečlivost. Jakmile máte při výrobě jakoukoliv pochybnost nebo zjistíte anomálii, vše se musí zastavit, opravit nebo vyměnit. Kontroluje se doslova každý nýtek, každá podložka, všechno projde několikastupňovou kontrolou. Protože i sebemenší chyba při konstrukci může vést k fatálním následkům.

Výroba křídel je jedna věc. Ale u toho vaše firma nezůstala. Ve vaší dílně v posledních letech vzniká zcela unikátní nábytek inspirovaný historickými letouny. Prozraďte nám, jak vás napadlo spojit svoje řemeslo s historií a s výrobou nábytku?

Nechci se rouhat, protože stavět letadla je úžasná věc. Ale najednou zjistíte, že potřebujete i něco jiného, co se neopakuje. Potřeboval jsem vymyslet projekt, který by zaměstnal moji hlavu tvůrčím způsobem. Narazil jsem na americkou firmu, která předělává části starých letadel, vraků. My tady takové možnosti nemáme. Známý mi pak navíc vyprávěl, jak se neúspěšně snažil na aukci koupit křeslo ze Spitfiru, tak mi to začalo vrtat hlavou a říkal jsem si, že přeci nemůže být složité takové křeslo vyrobit. Tak jsem zkusil nakreslit první kus, zkusil jsem si ho vyrobit, opatrně pustit do světa a už to jelo.

Někde na Facebooku jsem četla, že nepoužíváte žádný designérský program, všechny své návrhy křesel a nábytku malujte ručně na papír.

Na technické programy vlastně ani nemám čas. Takže u mě vítězí vždy papír, tužka a skica. Skicu si pak pověsím před sebe a začnu na tom pracovat. Protože i když si to rozkreslíte do sebemenších detailů, tak stejně zjistíte až při výrobě, že některé věci fungovat nebudou. Takže to odvrtám a udělám znovu. A to je právě ta věc, co mi pomáhá zapojit hlavu a tvořit.

V nabídce máte už více typů křesel inspirovaných historickými letouny. Kam všude za tu dobu už křesla putovala?

Tak především do Anglie, Spojených států amerických (než se zvýšilo clo) a do celé Evropy.

Co mají společného vaši zákazníci, kteří si pilotní sedačky objednávají?

Především tu obrovskou vášeň a lásku pro letadla. Řadě z nich nebylo z nějakého důvodu dopřáno dostat se až k létání. A také mají velkou úctu k historii. Většina zakázek totiž přijde s konkrétním zadáním, třeba sériovým číslem, imatrikulací či se jménem konkrétního pilota. A spoustu křesel objednávají ženy.

Ženy?

Ano, jako dárek pro své manžele. A to byste nevěřila, jak přesné instrukce v těchto případech dostanu. Vše mají vyčteno, zjištěno. Já to už jen ověřuji historicky, aby to bylo opravdu přesné. Snažím se, aby se křeslo vždy maximálně přiblížilo originálu. Což samozřejmě nejde na sto procent, ale chci, aby byly dodržené materiály i technologie. Navíc křesla Spitfire musím řešit jinak ergonomicky, protože ve válečných letadlech se sedělo na padáku a tomu byla křesla uzpůsobena. V reálu by na nich člověk dlouho neuseděl.

A když si tedy někdo křeslo objedná, v jakém horizontu ho zvládnete vyrobit?

Když se daří, tak je to tak 6 až 8 týdnů, ale nesmí do toho vejít jiná zakázka.

Prozradíte, na kolik takové jedno ručně vyráběné pilotní křeslo na míru vyjde?

Průměrná cena za křeslo se pohybuje někde kolem 25 tisíc. Ale s tím, že součástí je i ručně šitý kožený polster s patinou. Chci, aby na křesle byly stoprocentně kvalitní materiály, které nebudou stárnout, ale zrát.

Z vaší dílny však nevychází jen křesla inspirovaná historickými letadly. Navrhnul jste interiér a vybavil nábytkem ve stylu „legend“ několik leteckých klubů a leteckých muzeí v Česku. Předletová místnost, tzv. briefing room, s vaším nábytkem je například i na letišti v Ruzyni u společnosti Aeropartner. Jak spolupráce s pilotem Richardem Santusem vznikla?

Richard Santus je známý tím, že zachraňuje historická letadla, která mají navíc historicky co dočinění s našimi piloty RAF. To znamená letadla, na kterých naši piloti dělali výcvik. Takže už má tři úžasné stroje. A na letišti v Podhořanech mají základnu s oficiálním certifikátem britské základny RAF. A on si tehdy objednal křesla a skříně právě pro tuto základnu. Skončilo to tím, že jsme vybavovali prostory firmy Aeropartner v Praze na Ruzyni, kde jsme dělali velký briefing room s mapovým stolem, který používalo velení RAF v Uxbridge při řízení leteckých operací. Stůl jsme pak doplňovali 12 křesly, které kopírují design křesel z letadla Tiger Moth. Také jsme vybavovali vstupní recepci, ta je pojata jako bok trupu obchodního proudového letounu, jejichž provozem se Aeropartner zabývá.

A sestavit repliku celého historického letadla vás neláká?

Jeden projekt mám teď na stole. Není to sice replika celého letadla, ale v principu jde o to, že jeden sběratel si zakoupil originální komponenty ze Spitfiru. Palubní desku, zaměřovače, kompasy a já jsem byl požádán, abych na to vymyslel stojan. A tak jsem si říkal, že by nebylo špatné to dát rovnou tam, kam to patří. Takže teď vzniká replika kusu trupu Spitfiru 1:1 a ukazuje se, že už teď je to malé, tak se asi ten kus trupu bude zvětšovat a trošku se bojím, kde se to zastaví.

Se stavěním letadel ale máte zkušenosti. Postavil jste si svoje vlastní letadlo, máte pilotní průkaz, takže sen, o kterém jsme se bavili na začátku, se vám nakonec splnil a do vzduchu jste se dostal.

Když jsem pracoval ve Slušovicích, tak mi to nedalo a občas jsem se s někým svezl. Ale nechcete pořád za někým chodit. Tak jsem se rozhodl k létání vrátit, postavit si letadlo a udělat si pilotní průkaz. Nebylo to hned, ale nakonec jsem se dostal až na letiště do Štípy, kde jsem se potkal s úžasným člověkem panem Habrovanským, který tam ze zemědělské plochy, kde nebylo nic, vybudoval nádherné letiště se zázemím a rozjel pilotní školu, stal se instruktorem. Já jsem nastoupil do jeho prvního kurzu jako poslední adept a vyšel z něj jako první certifikovaný pilot ve Štípě. A od té doby jsem každou volnou chvíli trávil ve vzduchu. Pak se mi podařilo sehnat jednu nedokončenou stavebnici letadla v Německu, přetáhl jsem ji sem a dokončil ji. Letadlo provozujeme dohromady se skupinkou podobných nadšenců, aby se to vyplatilo. Je zaparkované ve Štípě.

Takže startujete ze Štípy? Bližší letiště tu není?

Jednu dobu jsme tady se skupinkou místních pilotů uvažovali, jestli nezrealizovat třeba letiště někde blíže, třeba v Brumově-Bylnici. Byly i pokusy o vybudování letiště ve Valašských Kloboukách. Ale nedopadlo to. Reálně vzato – člověk by vždy do letadla měl sedat s čistou hlavou. A ta půlhodinka cesty do Štípy je ideální prostor na vypnutí a zklidnění hlavy a mysli.

Co je na létání pro vás to fascinující? Čím vás okouzluje?

Je to snadné – ten volný pohyb v prostoru. Žádné omezení, žádné hranice. A pohled na svět z výšky.

Kam nejraději létáte?

Nejraději se ženou do Dubnice na kafe (smích). Vzlétnete a za dvacet minut už pijete v Dubnici na letišti kávu. To jsem samozřejmě dost zkrátil. Ale pointa je, že v Česku a na Slovensku je doslova několik set malých letišť, kam se můžete vydat. Jsou to všechno nádherná místa. V Česku je to třeba úžasné soukromé letiště v Budkovicích, kde kousek vedle, v Ivančicích, vybudoval Honza Dašovský, se kterým také spolupracujeme, RAF House – komplex s restaurací, vinnými sklepy a hlavně s Muzeem RAF generála Emila Bočka. Sem jsme dodávali Spitfire židle, navržené speciálně pro tuto příležitost, výstavní vitríny nebo i servírovací stůl. Každá židle svojí registrační značkou a sériovým číslem symbolizuje jeden Spitfire 310. perutě.

Zmínil jste, že berete s sebou do vzduchu manželku. Jaký má ona vztah k letadlům a létání?

Ze začátku měla samozřejmě respekt a trochu strach. Ale dnes už létá ráda. Je to často ona, kdo přijde s tím, kolik dnes fouká a kam vyrazíme. Moje žena ale se mnou sdílí většinu mých zálib a nadšení. Společně cestujeme, sportujeme nebo objíždíme veteránské motoburzy. Navíc se orientuje v historii, dává mi zpětnou vazbu k mým výrobkům. Takže se doplňujeme. A navíc je velmi tolerantní – kamarád říká, že nepotřebujeme doma lustr, že svítí manželčina svatozář (smích).

Svůj velký životní sen o létání jste si splnil. Máte ještě nějakou další životní metu?

Sny už ne. Já jsem šťastný. Mojí filozofií je nedávat si konkrétní cíle, protože ty jsou zavazující. Já mám rád vize. A to vize cestovatelské a pracovní. Co se týká toho pracovního života – rád bych v budoucnosti rozšířil tu část výroby, kde je prostor na vlastní tvorbu. Tak uvidíme.

PETR PINĎÁK

• Narodil se v roce 1971.
• Pilotní průkaz vlastní od roku 2003.
• Vlastní ultralehké letadlo Eurostar.
• K jeho koníčkům patří kromě létání kapela, motorky, cestování, lyžování a kolo.
• Věnuje se také freedivingu.
• Žije s rodinou ve Štítné nad Vláří-Popově.
• Je ženatý, má dvě děti.

KDE NAJDETE NÁBYTEK Z DÍLNY PETRA PINĎÁKA?

• Prostory Aeropartner a. s. na Ruzyni v Praze.
• Muzeum RAF generála Emila Bočka v Ivančicích.
• Muzeum letecké historie Rudimov (expozice, konferenční místnost a archiv v jednom)
• Letecké muzeum Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi.
• R.A.F. Station Czechoslovakia na Letišti Podhořany – hangár Muzea letectví.