Chci fotit potápěče, říká mladá fotografka Kateřina Barvířová

rvní snímky nafotila Kateřina Barvířová se svým bratrem před objektivem v Praze na Petříně, kde zrovna kvetly třešně. Fotky měly úspěch, brzy se ozvala první nevěsta. A právě tehdy jí „secvaklo”, že focení nebude jen koníček.

Jak a v kolika letech jste se dostala k focení?

Poprvé jsem se k focení dostala s malým digitálním fotoaparátem doma. Postupně jsem si na focení zvykla a přirozeně jsem s fotoaparátem byla stále častěji – ve škole, s přáteli, na táborech a ve sboru. Fotografování se pro mě stalo způsobem, jak zdokumentovat výlety a různé akce.

Jaká témata ve svých fotkách nejčastěji prezentujete?

Ráda fotím lidi, co dělají, jak to dělají, jak žijí, ráda je poslouchám.

Jak se vaše tvorba postupem času proměnila?

Myslím, že ta moje vášeň pro „zachycování” se nemění, že je to základ mé tvorby, ať už je to kdekoliv. Postupně ty fotografie a soubory doplňuji o rozhovory, krátká videa.

Na co se soustředíte aktuálně?

Dokončuji dlouhodobý projekt ve Skotsku, kde nyní žiji. Na projektu spolupracuji s koalicí OurSeas.scot a jeho součástí je přibližně šedesát rozhovorů spolu s portréty obyvatel skotského pobřeží a ostrovů.

Šest desítek osobností je docela dost. Co to obnáší? Jak si ty lidi vybíráte?

Mluvila jsem s mnoha lidmi z jedenácti skotských námořních regionů včetně komerčních rybářů, kapitánů lodí, rybářů na moři, politiků, přírodovědců, vědců, místních podnikatelů, zástupců komunit, umělců a těch, kteří se věnují rekreačním aktivitám. Tato svědectví a portréty budou základem pro fotografickou výstavu, která bude putovat po několika pobřežních lokalitách.

Můžete alespoň rámcově přiblížit, v jakých destinacích a co jste fotila?

Momentálně se často přemisťuji mezi Skotskem a francouzskou Bretaní a snažím se soustředit na místa, kam mohu dojet vlakem nebo lodí. Svatbu jsem například nafotila i v Turecku nebo Rakousku, loni jsem strávila přibližně tři měsíce v Peru a před pár lety jsem navštívila Island. Asi nejzajímavější místo, kam mě focení dostalo, je ostrov North Rona, který se nachází opuštěný v Severním Atlantiku.

Kterou fotku z vlastní tvorby byste označila za průlomovou? Která prostě vaši tvorbu odstartovala nebo nasměrovala? Která rozhodla o tom, že se focení věnujete dlouhá léta?

Když jsem si konečně koupila svoji první, i když velmi mizernou zrcadlovku, stala se jedna legrační věc. Můj mladší bratr přijel tehdy na návštěvu do Prahy a já ho přemluvila, aby mi pózoval pro portréty. Byly to snad moje úplně první pokusy o opravdové portrétní focení. Vzala jsem ho na Petřín, kde zrovna kvetly třešně, a fotila jsem ho v těch třešňových sadech s květinami ve vlasech. Nutno podotknout, že můj bratr tehdy měl opravdu krásné dlouhé vlasy, což fotkám dodalo ještě větší kouzlo. Na základě těchto fotek se mi pak ozvala jedna z mých prvních nevěst, která se mě zeptala, jestli bych si troufla nafotit její svatbu. A právě tehdy mi došlo, že focení nebude jen koníček.

Které své fotky si ceníte úplně nejvíce? Dá se takto vypíchnout jen jedna jediná? Nebo třeba nějaká série fotek?

Asi jednu jedinou fotografii nedokážu vybrat. Mám pár snímků například z North Rony. Je to těžko vysvětlitelné, ale když jste fotograf, který je zvyklý na focení lidí, ruch a různé události kolem a taky potom na ně reagujete zmáčknutím spouště, tak být na opuštěném ostrově na půl dne sama v tichu přírody, to byla opravdu výzva. Taky si velmi cením divadelních fotografií z brněnského HaDivadla, kde jsem několik let fotila. Pak jsou to fotky, které nejsou tak pozitivní, ale o to silnější. Na skotském soustroví Hebridy jsem nafotila pitvu padesáti pěti nešťastně uvíznutých pilot whales (kytovec z čeledi delfínovitých - pozn. redakce), to byl velmi silný až nepříjemný zážitek, ale to jsou věci, ke kterým se jako dokumentární fotograf v terénu prostě dostanete.

Které vaší fotce se dostalo největší pozornosti od diváků, fanoušků, lidí, prostě od veřejnosti?

To si asi netroufám vůbec říct, ale ráda bych víc zviditelnila fotopříběhy, které jsem přivezla z Peru. Jela jsem tam na vlastní pěst a žila jsem v části Limy, která se jmenuje Pamplona Alta, což je jedno z nejnebezpečnějších ghett v Limě. Dobrovolničila jsem tam v místní škole. Když jsem měla volno, navštěvovala jsem Ascencii, úplně úžasnou ženu, která ze skládky vytvořila menší soběstačnou zahradu, komunitní kuchyni a školku. Do budoucna doufám, že se mi podaří více zpropagovat sbírky pro tyto děti i pro Ascencii.

Jak momentálně vnímáte výběr anolog – digitál?

Momentálně fotím převážně digitálně a ve volném čase ráda natáhnu film do fotoaparátu. Jednu dobu jsem měla filmový středoformát a k tomu bych se například časem chtěla zase vrátit.

Máte něco, někoho, co byste si přála fotit, ale pořád jste se k tomu nedostala?

Asi mě dost inspirovali potápěči, se kterými jsem strávila spoustu času na lodi. Opravdu bych moc chtěla začít fotit pod vodou.