Bob Brouwer z Nizozemska je zamilovaný do Valašska už 25 let

Bob Brouwer se dlouhá léta živil jako kuchař v různých restauracích v Amsterdamu. Současně s vařením se zabýval také počítači, volné chvíle věnoval muzice a zpívání. Právě díky tomu se na začátku devadesátých let dostal do České republiky. Součástí družby Valašského Meziříčí a nizozemského města Bussum tehdy byly i „výměnné“ zájezdy hudebních skupin a kapel. A Bob Brouwer se do valašských kopců na první pohled „zakoukal“.

„Valašsko je krásný region a lidé jsou velmi přátelští. Když jsem tady poprvé přišel, bylo to velmi neobvyklé. Bylo to skoro jako Deja vú. Jako bych tady už byl někdy v minulosti. Okamžitě jsem se cítil jako doma. Jako bych tu žil cely život. Mnoho lidí si myslí, že je to divné, ale toho prvního víkendu jsem se do Valmezu zamiloval. Jeden z mých nových přátel mi tehdy nabídl, že pokud budu chtít přijet znovu, tak mi dovolí používat jeho chalupu,“ vzpomíná Brouwer na první kontakt s Valašskem.

Velkorysou nabídku kamaráda jen tak ladem dlouho ležet nenechal. Trvalo pár dní a Holanďan se rozhodl, že stráví v Česku dovolenou. „Vrátil jsem se už o měsíc později. Zůstal jsem na chalupě v Brnově a bylo to nádherné. Miloval jsem tu svobodu,“ líčí Bob Brouwer, kterak si užíval možnosti vzít spacák, chodit na túry a spát pod hvězdami. „To je v Nizozemsku nemožné. Pokud vás přistihnou spát v přírodě, dostanete pokutu padesát eur. Policie každý rok inkasuje spoustu peněz z pokut, které platí lidé spící na pláži. Vzpomínám si, jak jsem ležel ve svém spacáku na kopci poblíž Brňova, díval se na hvězdy a myslel jsem, že to není špatné místo pro život.“

Jednou z věci, která Brouwera pozitivně překvapila, byla valašská pohostinnost. Každou návštěvu u místních tehdy provázela bohatá hostina. Byť ne všichni jeho hostitele patřili k movitým a bohatým, hostili ho úplně všichni jako vzácného hosta. Musel vyzkoušet slivovici, domácí klobásy a valašské frgále. „Vždycky to byl pro mě svátek! Všude tolik dobrot. Lidé zde jsou ochotní se podělit o své poslední pivo a chléb, když je přijde navštívit kamarád,“ říká Nizozemec.

S ohledem na tehdejší prakticky nulovou jazykovou vybavenost nebylo žádným překvapením, když cizinec s perfektní angličtinou dostal nabídku na pozici učitele angličtiny. „V té době jsem byl nezaměstnaný, a tak jsem se rozhodl nabídku přijmout. Rád mluvím s lidmi, myslel jsem si, že to bude zábava. Bylo to ale trochu jinak,“ vzpomíná Bob Brouwer.

První velký šok prožil hned první den „ve škole“. Když vešel do učebny, všichni studenti vstali. „Myslel jsem, že na mě chtějí zaútočit. Místo toho mě pozdravili: Dobré ráno, pane učiteli. A počkali, až jsem jim řekl, že si mohou sednout. Něco takového jsem nikdy nezažil, nechápal jsem, co se děje. Nikdo mě na to nepřipravil, v Nizozemsku se nic takového nestává,“ říká Nizozemec.

Další překvapení zaznamenal ve chvíli, kdy se pokusil se svými studenty diskutovat. Reakce ale byla prakticky nulová. Všichni čekali, s čím chlapík za katedrou přijde. Co jim řekne. Diskuze nebyla možná. Studenti se báli vyjádřit svůj názor. „Čekali pokyny, co mají doma nastudovat, aby to pak mohli opakovat jako papoušci. Báli se mluvit spontánně. Až později jsem pochopil, že se na nich podepsal komunistický režim, ve kterém vyrostli a byli ve škole vedeni k pouhému papouškování informací. Ale konverzace a škola přece musí být o diskusi, o tématech. To se měnilo jen velmi pomalu,“ dodává Bob Brouwer, pro kterého je dodnes jedna z nejpřekvapivějších věcí v Česku skutečnost, s jak velkými obtížemi lidé bojují s cizími jazyky. „Samozřejmě mi to nevadí, protože to znamená, že je tu pro mě ještě dost práce,“ směje se Brouwer.

Gymnázium Františka Palackého mu tehdy nabídlo práci na rok. Na školní rok přijel v srpnu jen se svým domácím mazlíčkem – korelou. Počítal s tím, že se po roce vrátí do Nizozemska. Trvalo ale pouhý měsíc a bylo jasné, že s návratem to nebude tak žhavé. K Valašsku už ho totiž nevázala jen pracovní smlouva a noví přátelé. Přibyl nový faktor – láska. „S Irenou jsme se seznámili měsíc po mém příjezdu před začátkem školního roku. O rok později jsem ji požádal o ruku, ona souhlasila,“ líčí Bob Brouwer. Rozhodnutí, kde budou manželé žít, nebylo příliš složité. Shodli se na Valašsku, což řada jejich známých a přátel nemohla úplně pochopit. Něco podobného prožíval Bob Brouwer ve svém životě už podruhé. Dětství totiž prožil s rodiči v USA v jižní Kalifornii. Až ve svých dvaceti se Bob vrátil zpět do Nizozemska.

„Lidé nechápali, že jsem nezůstal v zámoří. A mému rozhodnutí žít ve Valašském Meziříčí spousta mých přátel také nerozuměla. Ale já jsem měl jasno. Cítil jsem se tady maximálně pohodlně, svobodně a dobře. Takže v tomto smyslu nebylo rozhodnutí zůstat zde natrvalo nikterak složité. Nejtěžší bylo opustit tehdy jedenáctiletou dceru z předchozího vztahu. Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych se do USA nebo Nizozemska vrátil. A určitě svého rozhodnutí nelituju a nikdy jsem nelitoval. I když mi samozřejmě občas přátelé nebo častější kontakt s rodinou chybí,“ popisuje své životni osudy Brouwer.

Přesto se do země tulipánů ještě dočasně vrátit musel. Dcera z prvního manželství začala na přelomu tisíciletí studovat univerzitu a bylo nezbytné ji finančně podpořit. To se ale neslučovalo s platem učitele střední školy v Česku. A tak manželé společně zamířili zpátky do Nizozemska, kde Bob získal práci v IT a mohl svoji dceru začít finančně podporovat při jejich studiích. „Moje žena nebyla vůbec nadšená, ale nakonec jsem ji přesvědčil. Našel jsem byt, kvalitní školu pro její dceru a slíbil jsem, že budeme pravidelně navštěvovat její přátele a rodinu ve Valmezu. S velkou nechutí manželka Irena nakonec souhlasila. Vtipné bylo, že když po pěti letech moje dcera promovala a já začal chystat návrat na Valašsko, manželka chtěla zůstat v Nizozemsku. Myslel jsem, že si dělá legraci. Dodnes si myslím, že jí chybí Nizozemsko víc než mně!“ směje se Bob Brouwer.

Do rodné země se samozřejmě stále pravidelně vrací. V předchozích letech jezdil za dcerou dvakrát ročně, občas přijela ona za ním do Česka. Aktuální trable s cestováním prožívá vždy pozitivně naladěný chlapík těžce. Především kvůli tomu, že v Nizozemsku už má také svého vnuka. „Za ním bych jezdil rád častěji, ale v této složité době to bohužel možné není. Snad se to zlepší.“

Ani po dlouhých letech nedokázal zvládnout češtinu na sto procent. Sám sebe považuje za hrozného studenta a na dálku se omlouvá všem učitelům, kteří se ho v průběhu let pokoušeli zasvětit do tajů české gramatiky. Té nerozumí dodnes. „Ale mluvit dokážu. Možná nerozumím úplně všemu, co lidé říkají, ale většinou mi to postačí. Když mluvím, lidé si rychle uvědomí, že jsem cizinec.“

A která místa má Bob Brouwer na Valašsku nejraději? Je jich povícero. „Náš přítel Tom Besson, malíř z Texasu, má nádhernou chatu ukrytou v lese poblíž Dolní Bečvy, která je naprosto úžasná. Vzpomínám si na běh na lyžích z Bumbálky na Soláň, na zamrzlý les a zasněžené kopce. Rád chodím kolem Bečvy. Samozřejmě jsem v poslední době s touto aktivitou poněkud opatrnější. Žárlím na Rožnov – mají hezčí náměstí než my. Mimochodem, nemám rad Vsetín (promiň, Vsetíne!). A Valmez má nejhezčí zahrádku v hospůdce Přístav,“ říká Nizozemec.

Drobnou proměnou prošel v posledních letech jeho postoj k obyvatelům Valašska. Stále udržuje kontakt se spoustou lidí, které potkal hned v prvních měsících po svém příjezdu v roce 1994. Jako v životě každého, tak i v jeho případě samozřejmě některá přátelství skončila, některá ochabla, proměnila se, utužila, jiná vznikla. „Když ovšem myslím na místní lidi obecně, ne jen čistě na konkrétní přátele, musím přiznat, že jsem trochu změnil názor. Možná je lepší říci, že jsem místní lidi pochopil hlouběji. Filmy jako Pelíšky nebo Vesničko má středisková mi pomohly lépe pochopit českou identitu, mohu-li to tak nazvat. Chápu frustraci, kterou cítí mnoho Čechů. Bylo jasné, že po roce 1989 měli všichni velká očekávání, panovala tady euforie a teď se zdá, že mnoho lidí je zklamaných. Nejde jen o to, že se změnil můj názor, změnilo se také Česko. Společnost, ve které dnes žijeme, není stejná jako v roce 1994.“

Svůj vztah k Valašsku po letech přirovnává k lásce. „Říká se, že když jste zamilovaní, vidíte svět přes růžové brýle. Každý, kdo má vztah, ví, že se věci brzy nebo později začnou trochu měnit. Stále existuje láska, ale už to není růžová idealistická láska adolescenta. Nyní je moje láska k Valašsku zralejší a realističtější, dospělejší. Dobrý a pevný vztah přece nikdy nekončíte jen proto, že se věci mění. Valašsko pořád miluji, je to můj domov a dělá mi radost. Takže si dám panáka a říkám: Na dalších 25 let, lásko!”

---

BOB BROUWER

Narodil se v Holandsku, ve třech letech se rodina přestěhovala do USA. V zámoří žil až do svých devatenácti let, jakmile absolvoval střední školu, vrátil se do rodné země.

Poprvé přišel do Valašského Meziříčí v roce 1994 a od roku 2006 zde trvale žije. Už mnoho let vyučuje a vyučoval v mnoha školách a firmách ve Valašském Meziříčí. V roce 2017 se rozhodl zaměřit se na soukromé lekce a kurzy a začal s kurzy Angličtina s Bobem.

Když Bob neučí, vychutnává si vaření, pěší turistiku a zpěv v rockové kapele.