Biker Roman Kalabus se vrací do své srdcovky - Chile

Světem na kole byla nedílná součást mého cestovatelského života. Místa, která jsem navštívil, a příběhy, které jsem díky televiznímu seriálu prožil, mě učinila ještě více závislým na cestování, a samozřejmě do vzdálených destinací. Když jsme natáčeli, nebyl čas si úplně užít místa, která jsme navštívili.

Několikrát jsem si říkal, tady chci znovu a chci se tady pořádně rozhlédnout a užít si to jinak než pracovně. Jedním z míst, které jsem si zamiloval, byla chilská Atacama. Vůbec jsem se nedivil, že se lidem u televizních obrazovek velmi líbily díly z Chile.

Ta země je fakt nádherná a já na jaře začal plánovat, jak se tam na pár dnů dostat. Doma jsem řekl, že bych se tam chtěl na podzim mrknout, a Adam ihned reagoval, že by chtěl jet taky. Kamarádce Ivetě jsem se zmínil při jednom pracovním jednání někdy v únoru, že bych chtěl do Chile a jestli by nechtěla jet taky. Za pár dnů mi volala, chci jet taky a jsme dvě.

Zdravotní sestřička Vlasta od mé praktické lékařky se mě nesměle při kontrole zeptala, jestli bych je s manželem nevzal někde na cesty. Do toho všeho jsem se o cestovatelské vizi zmínil před mými dvěma nejlepšími kamarády, no a expedice začala nabírat reálné obrysy.

Už na jaře jsem věděl, že na podzim nepojedu na kole, ale pronajmeme si off-roady a užijeme si Chile pomocí aut. Bylo nás tedy osm, ideální do dvou aut. Teď už zbývalo kontaktovat skvělého průvodce Andreje a nové dobrodružství je na světě. Andreje napadlo rozšířit cesty po vysokohorské poušti Atacama o její bolívijskou část. To bylo pořád jaro 2024.

Psal se loňský listopad a naše dobrodružství naplánované na šestnáct dnů včetně letu mohlo začít. Odjížděl jsem s desítkou kapaček v žíle a několika obstřiky zad kvůli vyhřezlému obratli. Bolest téměř nesnesitelná, pravou nohu jsem začal cítit až dva dny před odletem, naštěstí spolucestující Vlasta měla sebou dost injekcí od bolesti, já byl vybaven léky. První napětí jsme prožili hned na letišti v Praze. Když jsme byli v Chile v rámci natáčení, o žádných tranzitních vízech v Kanadě nebyla řeč. Nevím, jak je to možné, ale prostě jsme nic takového nepotřebovali a tak mě ani ve snu nenapadlo, že se nás dvě hodiny před odletem letadla z Prahy pracovnice Air Canada zeptá, kde máme zmíněná víza.

Ano, měl jsem asi stodvacátý infarkt v životě. Letenky za dvacet sedm tisíc korun a skončí v pekle a já s nimi, protože jsem celou expedici vymyslel a zorganizoval. Naštěstí se nám podařilo snad během patnácti minut vše vyřešit pomocí elektronické aplikace, zaplatili jsme poplatek a mohli projít kontrolou. A pak jsme třikrát vzlétli a třikrát přistáli, abychom se na letišti v Santiagu de Chile setkali s Andrejem.

Naše první cesta vedla do půjčovny aut, kterými jsme se přesunuli na ubytování v hotelu v centru hlavního města. Cestu v letadle jsem přežil jen díky práškům od bolesti, několikrát mě během letu napadlo, že jsem to v tomhle stavu neměl vůbec organizovat. No ale na takové rozhodnutí už bylo pozdě. Ubytování bylo skvělé a večerní prohlídka Santiaga byla také.

Zkoušíme první místní typická jídla, jdeme k Prezidentskému paláci. Je před ním park, menší travnatá plocha, která sousedí přímo s palácem. Venčí se na ní snad všichni psi ze Santiaga. Z druhé strany paláce je velmi zajímavá podzemní stavba, velké kulturní centrum. Máme to štěstí, že se do něj můžeme jít podívat. Zrovna tam probíhá podnikatelská prezentace z Alžírska, hraje africká hudba, lidé se baví. Za tmy se vracíme na hotel.

Ráno vstáváme s vidinou návštěvy místní dominanty Cerro San Cristóbal. Praha má svůj Petřín, Kapské město Stolovou horu, Santiago má Cerro. 850 metrů vysoký kopec plný zážitkových outdoorových aktivit má na svém vrcholu sochu Panny Marie. K té je možno jet na kole, jít pěšky nebo kabinkovou lanovkou. Moje bikerské srdce plesalo štěstím, když jsem viděl, že tu mají i traily pro horská kola.

Po návštěvě tohoto místa se přesouváme do perly chilských měst, Valparaisa. A když píšu perla, tak to myslím opravdu vážně. Město nás vítá strmými ulicemi a aby se neskutálelo do Tichého oceánu z prudkých svahů, je omotáno hustou sítí kabelů nejrůznějších rozvodů elektřiny, telefonů, internetu. Do této městské krásky jsem fakt těšil hned z několika důvodů.

Já jako biker mám Valparaiso spojeno s městskými sjezdy na horských kolech a právě tady se jede jeden z nejlepších a nejnáročnějších závodů na světě. A ještě k tomu jej tady už několikrát za sebou vyhrál český biker Tomáš Slavík.

Jak jsem zjistil, opravdu ho tu každý zná a tím pádem i Česko, což ve vzdálených místech planety nebývá až tak obvyklé. Valparaiso je pověstné svým pouličním uměním, je to doslova galerie v ulicích. Mnoho graffiti na domech v různých stylech nejsou pouhým vyjádřením rebelie mladé generace, tady to je opravdu umění a mezi dalšími umělci se tady dá strávit po kavárničkách a galeriích více dnů. Já tuto atmosféru miluju a vzpomněl jsem si na dobu, kdy mi ještě nebylo dvacet a jak jsem na kresby a básničky balil holky, k tomu mám rád atmosféru kaváren a hrozně mě baví v nich sedět a koukat do ulice, jejíž ruch mě vždycky pozitivně nabíjí.

Město je sídlem Ministerstva kultury, sídlem velitelství vojenského námořnictva Chile, ale hlavně centrem umění možná celé jižní Ameriky. Je to tu jako na velkém pařížském Montmartre nebo na Karlově mostě v Praze. Akorát na mnohem větším území. A řekl bych pocitově i mnohem více pozitivní energie jde z ulic Valparaisa, vše je mnohem barevnější, má to mladistvou energii a velkou dynamiku. Obrazy a díla v galeriích jsou tak krásně barevné a velmi originální.

Ve městě je několik zubačkových lanovek, které vám mohou ušetřit čas a přiblížit vás do horních oblastí města. Jsou to příkré tratě, vagóny jako na Petřín. Kdyby vás zajímalo, kolik stojí jedna jízda, tak tři koruny. Ano, čtete dobře. Tři české koruny! Městem nás neprovádí Andrej, ale jeho kamarád, místní rodák. Strávili jsme s ním velkou část dne a mě jako vášnivého sportovce potěšilo, že náš průvodce je velkým fandou Slavie Praha a zná další české kluby včetně mnoha fotbalistů, při loučení s ním se jej ještě ptám na ty městské sjezdy na kolech a on mi rychle na mobilu ukazuje videa ze závodů, které tady vyhrává světová legenda z Česka Tomáš Slavík.

Večer nás čeká první ochutnávka místních specialit včetně národní pálenky Pisco Sour. Vlastně druhá. Tu první jsme okusili ráno, kdy nás Andrej pozval na panáka. Pro mého syna Adama to byl první velký panák tvrdého alkoholu v životě. Uchopil ho jako zkušený alkoholik a kopl do sebe najednou, zatímco zbytek party si ho vychutnal na vícekrát. Necháváme si doporučit typický místní bar, večer v něm má vystupovat místní hvězda, zpěvák pro mě nezapamatovatelného jména.

Za zvuků hudby si objednáváme a já si nechám doporučit místní specialitu, pivo s worcesterovou omáčkou. Na vrcholu sklenice je kolem hrdla proužek soli s chili. Bylo to fakt hnusné nebo spíš řečeno odporné. Nejdřív jsem myslel, že je to prášky na tu nesnesitelnou bolest zad a nohy, co mám, ale i mého kamaráda Ivana natáhlo a shodli jsme se, že tohle opravdu není pro nás. O to víc nás překvapila ženská část týmu, která stejný „nápoj“ loupla až do dna jakoby nic. Iveta k tomu ještě šla tančit s místním lovcem perel.

Obyčejné pivo nám spraví chuť, podobně jako steak s opékanými brambory. Po přespání v penzionu, který je vlastně galerií, se vydáváme přes krátkou zastávku v jedné z mnoha vinic v oblasti na letiště do Santiaga de Chile. To skutečné dobrodružství začne až druhý den.

A jaké bylo? To už v příštím čísle PATRIOTU.