Anna Žákovská a Michaela Nováková jsou holky od slonů

Nejstarší a nejzkušenější samice stáda ve zlínské zoologické zahradě Kali porodila na začátku června své první mládě. Samečka. A sloní klučina se má čile k světu. Je zdravý, roste, přibývá na váze a začíná drze bojovat o vlastní prostor.

U jeho prvních hodin byly také chovatelky Anna Žákovská a Michaela Nováková. Ranní porod sice zmeškaly, ale sbližování s matkou i tetami Zolou a Ulu už obě sledovaly se zatajeným dechem. A s nadšením vnímají růst slůněte denně.

Pro obě chovatelky byl úspěšný porod Kali vítaným impulsem v zavedeném stereotypu jejich péče o zvířata v zahradě. Jejich pravidelné cesty do práce se v posledních týdnech nesou v duchu pozitivního těšení, co nezbedné a aktivní slůně provede tentokrát.

Jak se vlastně dvě mladé dívky dostaly právě do pavilonu slonů? Obě studovaly veterinu v Kroměříži, obě chtěly se zvířaty pracovat. „Hned po maturitě jsem do zoo poslala životopis a dostala pozvánku na pohovor. Hledali tehdy někoho k rejnokům nebo slonům. Netušila jsem, co mě čeká. Brzy se mi ozvali, že mají zájem, ale do slonince jsem se dostala až možná po roce,“ říká Anna Žákovská. Její kolegyně před nástupem do týmu chovatelů v zahradě jen brigádničila a prodávala lístky na pokladně. „Když se uvolnilo místo, hned jsem z pokladny naběhla na zoologa, aby mě vzali. Přišel hned o den později, že má pro mě velkou výzvu. Slony. Vzala jsem to hned,“ popisuje Michaela Novotná.

Aktuálně obě dívky korzují mezi třemi pavilony. Společně s dalšími třemi kolegy tvoří partu, která má kromě slonů na starosti také nosorožce, tygry, medvědy, lvy i klokany. „Střídáme se různě, musíme mít plnou zastupitelnost u nám svěřených zvířat. Všichni se potkáváme výjimečně třeba právě jen při tréninku se slony. Práce to není pro každého. Fyzicky docela náročná, víkendy mnohdy trávíte v práci. Naštěstí máme obě tolerantního přítele. Když se podaří něco tak unikátního jako odchov slona afrického, je to skvělé,“ shodují se obě chovatelky. Svoji práci si zvolily dobrovolně. Ke zvířatům mají blízký vztah, proto si (zatím) na drobné nesnáze a potíže s ní spojené nestěžují a o změně povolání neuvažují. „Teď, když tady máme toho milého sloního nezbedu? Kdepak,“ říká Michaela Nováková.

Mezi zvířaty, o která se starají, nemají chovatelky žádné oblíbence. Byť nejnovější přírůstek zcela logicky sledují a pozorují častěji než ostatní. Za pět let praxe se zatím nestalo, že by se některá z chovatelek dostala do nebezpečné situace. Obezřetnost a opatrnost, to je základní mantra, na kterou nikdy nesmí zapomínat. Navzdory tomu, že chov slonů i šelem je ve zlínské zoo veden systémem „chráněného kontaktu“, kdy se chovatelé ke zvířatům nedostanou. Nejblíže jen ke slonům, když jim třeba do chobotu v parných dnech stříkají z těsné blízkosti vodu. I v tomto případě ale z bezpečného místa za železnou bariérou.

„I když se k nim nedostaneme, stejně si každý z nás získává k našim zvířatům bližší vztah. Poznají naše hlasy, reagují na nás. Oni moc dobře poznají, kdo je kdo. Ale jít k nim, to je vyloučeno. I kdyby si třeba jen chtěli hrát, mohou člověku ublížit nebo i zabít,“ vysvětluje Anna Žákovská.

Za poslední roky prožila společně s dalšími chovateli spoustu dojemných a radostných momentů. Ty jsou spojeny převážně právě s mláďaty. Když se narodil malý medvěd nebo přišla na svět tygřata, bylo z toho velké pozdvižení a sláva.

Na krušné dny Michaela a Anna zapomínají rychle. Ovšem pokud mají vzpomenout na nějaké martýrium posledních týdnů a měsíců, jeden příběh nabídnou bez nucení. Úkol, který dostaly od vedení, zněl zdánlivě banálně: musíte naučit slonice chodit do Karibuni. Tento nový tříhektarový safari travnatý prostor patří k největším sloním výběhům v rámci evropských zoo a zahrada ho otevřela vloni během prázdnin.

Původní představy byly zpřístupnit Karibuni návštěvníkům zoo dříve. Ovšem Kali, Zola a Ulu začaly stávkovat. Velkým problémem se ukázal přechod přes můstek nad potokem, který tvoří součást koridoru. Pro slonice to byla skutečná výzva, stejně jako pro obě chovatelky, které měly slonice do safari Karibuni naučit chodit.

„Snažily jsme se je tam dostat dlouhé měsíce. Už jsme myslely, že to nezvládneme. Z vedení se nás ptali, co se děje, proč tam už holky nejsou, ale ony si prostě postavily hlavu. Bylo to úplné martýrium. Třeba na jednom místě jsme se s nimi zasekli na čtyři měsíce. Problém bylo cokoliv. Třeba jen čára na silnici. Cokoliv nového, jiného, neznámého odmítaly překročit,“ líčí Michaela Nováková.

Chovatelé zkoušeli všechno možné. Cvičili, trénovali, lákali na pamlsky, nechávali výběh otevřený i v noci, aby si mohly slonice přechod do safari vyzkoušet „nepozorovaně“.

Jako první to zvládla disciplinovaná Zola, po několika týdnech ji následovala i dominantní Kali. Nejmladší Ulu průchod koridorem odmítala. Krizovým místem se pro ni stal právě můstek přes malý potok.

„Když do nového výběhu začaly Kali a Zola chodit hlavně během nocí pravidelně, tak se nakonec přidala i Ulu. Ukázalo se, že je holka i trochu vyčůraná. Na naše povely jít do Karibuny nereagovala, odmítala. My jsme už moc dobře věděli, že v noci tam na trávu sama chodí, protože jsme ji viděli na fotopasti. Ale během dne pořád nechtěla a tvářila se, že tam nikdy, ale opravdu nikdy nebyla,“ směje se Anna Žákovská.

Slonice v novém výběhu, to bylo pro obě ošetřovatelky velké vítězství. Stejně jako předloni zpráva, že umělá inseminace Kali byla úspěšná a zoo se může těšit na sloní mládě. „Žádné velké oslavy se ale tehdy nekonaly. Všichni v zahradě měli ještě v živé paměti, jak v roce 2018 porodila Zola mrtvé mládě. Řekly jsme si, že počkáme, až jak to dopadne tentokrát,“ říkají chovatelky.

Březost u slonů trvá 22 měsíců. V případě Kali to bylo přesně 644 dnů. Termín měla na konci května, pár dnů nakonec přenášela.

Čekání od počátku březosti do porodu bylo předlouhé. Denní režim se vůbec neměnil, v posledních měsících před porodem jen dávaly obě ošetřovatelky bedlivý pozor, aby se Kali nestresovala, měla dostatek pohybu a přiměřené dávky jídla. To poté usnadnilo vlastní porod, který se odehrál 6. června mezi sedmou a osmou hodinou ráno. Obě ošetřovatelky v tu chvíli doma spaly.

„Bohužel jsme měly obě volno, byla to neděle. Naštěstí byl u slonic tehdy shodou okolností náš bývalý kolega a současný inspektor chovu, který do slonince zavítal asi po dvou měsících a když jim dával snídani, tak si všiml, že Kali začíná rodit. Bylo to šílený fofr. Porod trval snad jen deset minut. Ani jedna jsme nestihly přijet. Když jsme dorazily, tak se už malý pokoušel na vratkých nohách postavit. Občas spadl, slonice se ho hned snažily zvednout a pomáhaly mu,“ popisují dívky první minuty sloního kluka na světě.

Anna s Michaelou, dalšími chovateli a dalšími zaměstnanci zoo s napětím a takřka bez dechu sledovali, co se bude po porodu dít, jak budou Kali i další slonice reagovat. Slůně se poprvé postavilo asi dvacet minut po porodu. Zaměstnanci zahrady všechno pozorovali díky kamerovému přenosu.

„Kali byla hodně zmatená, možná i v šoku. Byl to její první porod, nechápala, co se děje, co se stalo. Naštěstí tam měla Zolu. Ta už pudově věděla, co má dělat. V prvních minutách se instinktivně stavěla mezi mládě a Kali. Já si to překládám tak, že malého chránila, aby náhodou Kali nereagovala nějak zkratkovitě. Zola sehrála mimořádně pozitivní roli, hrozně Kali pomohla,“ popisuje Anna Žákovská.

Obavy, zda matka mládě přijme a dá mu napít, trvaly dlouhé hodiny. Až večer slonice pochopila, čeho se malý dožaduje. „Zpočátku se měl víc k Zole. Myslel si, že to ona je jeho maminka. Dokonce se mu nastavovala, jako kdyby mu chtěla dát napít, ale neměla z čeho.

Až pozdě odpoledne dostal malý od mámy mlezivo, nezbytně nutné k přežití. Oddechli jsme si, všechno směřovalo k tomu, že to dobře dopadne. Ale nervózní jsme byli dlouho poté a vlastně jsme pořád. Stát se může vždycky všechno. V Nizozemsku sloní matka z neznámých příčin své mládě přimáčkla a zlomila mu vaz,“ líčí Michaela Nováková.

Ošetřovatelům se v onen nedělní večer po prvním doušku ulevilo i proto, že malý slon vydával celý den neuvěřitelně hlasité zvuky. Nepříjemné. Hrůzostrašné. Evidentně byl hladový a navzdory tomu, že byl na nohou teprve necelý den, dokázal svoji nespokojenost dát hlasitě najevo. V pravidelných intervalech jeho křik jako z Jurského parku děsil i pokladní u vstupní brány, vzdálené stovky metrů daleko.

„To nám úplně trhalo uši. Musel mít obrovský hlad. Ale bylo vidět, jak průbojný je. Ten si nic diktovat nenechá. Bude z něho osobnost. Mléko si doslova vybojoval. Na Kali dorážel tak dlouho až mu dala napít. Od té doby se úplně zklidnila, je teď vzornou mámou, stejně jako je Zola příkladná teta,“ dodává Anna Žákovská.

Asi delší dobu potrvá budování vztahu s druhou tetou. Slonice Ula se malého sloníka bojí, utíká před ním, je zjevné, že s ním moc komunikovat nechce. „Je vtipné, že malý si z toho vůbec nic nedělá. Běhá za ní, chce se s ní družit, ona ale odmítá, raději utíká, jednou už ho i trochu odkopla, aby mu dala najevo, že s ní úplně nemá počítat,“ říká Michaela Nováková.

Oběma chovatelkám přinesl malý sloní kluk vítané zpestření. „Je to pro nás velký pozitivní impuls. Radost ho sledovat. Je zvídavý, trochu cholerik po matce. Když ho pouštíme do výběhu, dává najevo nespoutanou radost, vždycky letí jako raketa, válí se v písku, natahuje se po okusech, hraje si s lístečky. Je pozitivní, všude chce být, napodobuje dospěláky, rozčiluje se, když sprchujeme mámu, odstrkuje její chobot a sám chce vodu. Málem nám vlezl okénkem do zázemí pro chovatele. Šetříme si v práci chvilky, abychom se na něho mohli dívat. Je to náš miláček,“ uzavírají chovatelky.

Jaké jsou slonice v zoo

● Kali – dominantní slonice stáda. Jen tak někoho si k tělu nepustí. Je tvrdá. Občas cholerická. Temperamentní. Zbylé dvě slonice z ní mají velký respekt. Občas dělá naschvály. Nebojí se vůbec nikoho, někdy dřív jedná, než myslí. Pořádek ve stádu si sjedná velmi rychle. Ale s narozením mláděte se zklidnila.

● Zola – naprostý flegmatik, ze stáda nejchytřejší. V některých případech je doslova až vyčůraná. Když se jí třeba nechce cvičit, snaží se předstírat, že spí. Moc dobře ví, co má dělat, ona ale stojí, má zavřené oči a cucá si chobot. Ví, že má pracovat, ale nechce se jí a má to prostě „na salámu“. Jako teta malého sloníka je ale obdivuhodná, skvělá.

● Ulu - povahou melancholik. Outsider stáda, poslední v hierarchii. Zbylé dvě slonice (především Kali) mají občas tendence jí ukazovat nadřazenost. Je ale hodná, ráda cvičí, snaživá, na chovatelky se těší, ráda s nimi pracuje, poslouchá. Takový trochu Hujer.

Zlínské stádo

● Trojici slonic Kali, Zolu a Ulu získala zlínská zoo v dubnu 2003.

● Původním záměrem vedení byl pouze chov slonic. K zásadní změně došlo v roce 2014. V souvislosti s plánovaným rozvojem areálu začala Zoo Zlín v rámci projektu Karibuni připravovat jedno z největších chovatelských zařízení pro slony v Evropě. Evropská asociace zoologických zahrad navíc doporučila zapojit slonice do chovného programu.

● Právě příprava projektu nového chovného zařízení pro slony umožnila realizaci umělého oplodnění. Pokud by tak zlínská zoo neučinila, reálně hrozilo, že dojde k přemístění slonic tam, kde by toto bylo možné.

● Sloni afričtí patří ke kriticky ohroženým druhům. Jejich chov je v Česku i Evropě vzácný, zahrady většinou chovají slony indické. Chov slonů afrických je totiž naprosto odlišný a mimořádně náročný. V ČR chová slony africké vedle zlínské zahrady jen zoo ve Dvoře Králové nad Labem.

● První pokus o odchov slonů afrických se ve zlínské zoo bohužel nepodařil. Umělá inseminace samice Zoly sice byla úspěšná, slonice také dokázala zvládnout předlouhou březost (22 měsíců), mládě se ale v roce 2018 narodilo mrtvé. Což, bohužel, u slonů afrických není v případě prvorodiček nic výjimečného.

● Všichni se dočkali až letos.