Alpakadabra: Když místo psa hlídá zahradu čtveřice alpak

Nebýt nápisu Alpakadabra na plachtě visící na bráně, nejspíš by vám tahle zahrada v Rymicích připadala jako každá jiná. Ale nenechte se zmýlit. Zatímco o pár metrů dál na vás zpoza plotu zaštěká pes střežící si své území, ze zahrady Hany Mikulíkové na kolemjdoucí vykukuje čtveřice lam – alpak. „Hnědá je Emička, černá je její dcera Julinka. A pak jsou tady Moly a Oli, což jsou poloviční sestry. Mají totiž stejného otce, ale to je u alpak běžné, ve stádě totiž bývá zpravidla jeden samec a několik samic,“ vysvětluje hned na úvod našeho setkání mladá chovatelka.

Její příběh s alpakami začal už před několika lety, v době, kdy studovala na střední veterinární škole v nedaleké Kroměříži. V jedné z hodin totiž zhlédla video právě o tomto zvířeti původem z jihoamerických And. „Lamy si tam tak spokojeně hopsaly po zahradě a mě se zkrátka hned zalíbily. Okouzlil mě jejich vzhled a také povaha. Nejsou hlučné a navíc z nich vyzařuje ohromný klid. Prostě se jen pasou a odpočívají,“ dodává s úsměvem na tváři.

Tak vznikl sen, který si Hana Mikulíková o několik let později splnila. „Už na střední škole jsem si je chtěla pořídit. Na tom videu mě zkrátka zaujaly. Jenže jsem na ně neměla prostor a vlastně ani čas, abych se o ně starala. A navíc mi to rodiče samozřejmě nedovolili,“ krčí rameny.

Pomyslný zlom tak nastal až o pár let později. Přišlo totiž stěhování a s ním také úvahy, co s nevyužitou zahradou. „Tak jsem si řekla, že je ten správný čas. Vrhli jsme se na budování ohrady a do studia, co takový chov alpak obnáší. Zároveň jsme také zjišťovali, kde se vůbec dají sehnat a všechno okolo,“ vypráví Hana Mikulíková.

A tak se na začátku minulého roku mladá rodina z Rymic rozrostla nejprve o dvě alpaky, světlé Moly a Oli. O několik měsíců později pak stádo rozšířila hnědá Ema a její dcera Jůlinka, která má černou vlnu. Prvotní myšlenka byla, že alpaky budou především rodinní mazlíčci, kteří navíc ekologicky a poctivě posekají zahradu a sem tam půjdou na procházku nebo poskytnou jako bonus kvalitní vlnu pro domácí předení na kolovrátku. „Někdo má na zahradě psy a my jsme si zkrátka pořídili alpaky.“

S ALPAKOU NA VODÍTKU

Po úvodním rozkoukávání a zabydlování se v novém prostředí je mladá chovatelka postupně začala přivykat na ohlávku a vodítko. „Chvíli to trvalo. Například Moly se to příliš nelíbilo, ze začátku byla proti. Trvalo asi dva měsíce, než jsme začaly chodit po ohradě na vodítku. Šly jsme na to postupně. Dnes v klidu stojí a nechá si ohlávku nasadit úplně bez problémů, stejně tak nemá problém ani s vodítkem. Vše chtělo svůj čas,“ vysvětluje chovatelka.

Když už alpaky zvládaly chůzi na vodítku, přišly na řadu krátké procházky po okolí, během kterých se nesčetněkrát stalo, že se chovatelka se svými mazlíčky stala terčem nebývalé pozornosti. Není divu, alpaky na vodítku uprostřed malé vesničky u Holešova by čekal málokdo. „Lidé byli pochopitelně zvídaví, zaujalo je to. Chtěli si alpaky pohladit, nakrmit a podobně.“

Zájem o alpaky postupně rostl. Lidé přijížděli do Rymic, aby si je mohli prohlédnout zblízka a strávit s nimi čas. A tak postupně zavedli „otevírací hodiny“ a vznikla Alpakadabra. Místo, kde mohou návštěvníci poznat kouzlo takzvané lamaterapie, vyrazit na lamatreking nebo si s alpakami pořídit profesionální fotografie. „Rozhodně to ale neděláme pro peníze. Není to žádný byznys. Všechny peníze investujeme zase zpátky do zvířat. Například na novou ohradu, veterináře a mnoho dalšího,“ připomíná Hana Mikulíková. „Je to pro mne jak koníček, tak i trochu terapie, kdy si odpočinu od domácích povinností kolem syna a podobně,“ dodává.

O LAMATERAPII

V čem taková lamaterapie spočívá? Podle chovatelky využívá především klidnou a přátelskou povahu těchto zvířat, což u lidí častokrát vede ke zmírnění stresu, relaxaci a zlepšení nálady. „Lidé si zvířata v rámci terapie hladí, krmí nebo češou. Alpaky navíc už na první pohled vyzařují ohromný klid. Trochu se dá říci, že už jen pohled na ně člověka uklidňuje,“ vysvětluje.

Zooterapie je navíc vhodná v podstatě pro všechny věkové kategorie. Její sílu tak už měli v uplynulých měsících možnost poznat také třeba obyvatelé Domova pro seniory v Holešově či v Kroměříži. „Když tam s alpakami vkročíme, většinou jsou všichni překvapení, co to tam přišlo. Není obvyklé, aby po domově seniorů chodily dvě alpaky na vodítku. Pro tamní obyvatele to má ale svoje nepopsatelné kouzlo. Bývají velmi nadšení,“ přiznává chovatelka. Na alpakách obdivují především jejich oči a také vlnu, která je už na pohled velmi jemná. „Hladit alpaku je ještě příjemnější než hladit ovci,“ dodává Mikulíková.

Zpátky k lamaterapii. Ta v domovech pro seniory probíhá tak, že lidé sedí na židlích v kruhu a Hana Mikulíková s Oli a Moly je postupně obchází a lidé si mohou alpaky hladit. „Je to i proto, že část seniorů už bohužel nemůže chodit. Ti, kteří zvládnou alespoň pár kroků, si pak alpaky berou na vodítko a jdou se s nimi projít. Častokrát to seniory i motivuje k pohybu. Samotná terapie jako taková spočívá už jen v tom, že lidé to zvíře pozorují a jsou s ním v blízkém kontaktu. Už jen to je pro mnohé uklidňující,“ říká chovatelka, zatímco si její čtveřice alpak vychutnává seno a klidným pohledem pozoruje okolí.

Terapií se většinou účastní menší skupinky seniorů. „Počet lidí by měl být úměrný prostoru, kde se nacházíme. Pokud jsme například venku na větší zahradě nebo třeba v hale, není problém, aby se terapie zúčastnilo i větší množství lidí. Menší skupinky jsou lepší z několika důvodů: lépe se zvládnu věnovat každému účastníkovi a se zvířetem u něj mohu strávit více času. Na zvířata zároveň působí méně rušivých vlivů, je větší klid,“ říká.

TRÉNINK VE SKLEPĚ

A jak se lamaterapie zamlouvá druhé straně, tedy samotným alpakám? Podle chovatelky velmi záleží právě na prostředí. „Venku to zvládají bez problémů, protože se tam cítí uvolněně a mohou se napást. Pokud jsme uvnitř budovy, potřebují zpočátku chvíli času, aby se rozkoukaly. Většinou jim pak pomáháme i nějakým úplatkem ve formě mrkve nebo něčeho podobného. Od klientů pak navíc také dostávají pamlsky, takže jsou spokojené.“

Nic z toho by ale nebylo možné bez počátečního tréninku. Na pobyt ve vnitřních prostorách musela Hana Mikulíková své alpaky poctivě zvykat. „Cvičila jsem je u nás doma. Konkrétně ve sklepě. Zní to možná trochu zvláštně, ale jelikož nemáme bezbariérový dům a musely by zdolat hodně schodů, tak jsme společně procházely jednotlivé sklepní místnosti. Chvíli to samozřejmě trvalo, ale dnes už pobyt uvnitř domu zvládají bez problémů,“ usmívá se chovatelka.

DIVNÝ PONÍK I ZVLÁŠTNÍ OVCE

Senioři nejsou ale zdaleka jedinou skupinou, kde může lamaterapie pomoci. Nedávno s Oli a Moly navštívily také skupinu lidí s mentálním postižením v Přerově. „Bylo to zase něco jiného. S dvěma holkami jsme tam chodily po centru města. Trochu z toho bylo pozdvižení. Alpaky v centru Přerova lidi zaujaly. Na to už jsme ale zvyklí, často nás lidé zastavují a ptají se, co je to za divné poníky. Už jsem slyšela i poznámku, že jsou to hodně zvláštní ovce,“ směje se.

Městský ruch alpakám nijak nevadí, stejně tak řidiči zastavující uprostřed silnice, aby si je vyfotili. Ostatně alpaky a dopravní prostředky jsou na samotnou kapitolu. Na své výlety cestují Oli a Moly upravenou dodávkou. „Cestu zvládají skvěle. Lehnou si a leží, dokud nedorazíme do cíle,“ říká chovatelka. Většinou však cestují jen na krátké vzdálenosti. Důvody jsou dva. „Nechceme je zbytečně stresovat dlouhým převozem. A pak také kvůli jejich vyprazdňování. Alpaky jsou totiž zvyklé chodit vykonávat potřebu na jedno místo a to mají tady v ohradě, jinde nepůjdou,“ prozrazuje Hana Mikulíková. I proto samotné terapie většinou trvají okolo hodiny. Výjimkou je pouze domov v Lukově. „Tam už mají alpaky vytvořený svůj vlastní záchod. Takže než jdeme dovnitř, jsou naučené si odskočit.“

Co by to bylo za povídání o alpakách, kdyby nepadla otázka na plivání. Jak to tedy je? Plivou? „Samozřejmě to umí. Narozdíl od běžné lamy však plivou spíše vzduch a sliny. Je to takový rozprašovač,“ popisuje Mikulíková. „Plivou hlavně mezi sebou, když si sjednávají pořádek. Dokazují si tak dominanci a vyřizují neshody mezi sebou. Častokrát se to děje i u jídla, když se hádají. Na lidi plivou jen výjimečně, musely by se cítit ohrožené nebo velmi vystresované.“

Když jsme u potravy, tu u alpak tvoří především seno a pastva. Dostávají ale také třeba pamlsky, malé kousky mrkve nebo speciální granule pro alpaky.

A jaké mají v Alpakadabra plány do budoucna? „Chtěla bych další zvířata, ale mám to zakázané,“ směje se chovatelka. Přesto by se stádo alpak mohlo rozrůst. „Pořídíme samce, který tady načas bude. Půjčíme si ho na dobu připouštění a pak ho vrátíme zpátky. V budoucnu bychom si pak chtěli nechat mládě,“ prozrazuje chovatelka. Na malou alpaku si však v Rymicích ještě chvíli počkají. Samice je totiž březí 330 až 360 dní. „Snad to všechno vyjde podle plánů,“ doufá Hana Mikulíková.

HANA MIKULÍKOVÁ

• Narodila se v roce 1998 ve Zlíně.
• Vystudovala Střední odbornou školu veterinární v Kroměříži a potom bakalářský obor Bezpečnost a kvalita potravin na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. Následně na Mendelově univerzitě v Brně absolvovala obor Jakost a bezpečnost potravin a získala inženýrský titul.
• Po studiu vysoké školy šla na mateřskou, porodila totiž na státnice.
• S přítelem Jiřím má dvouletého syna Jindřicha.
• Jejím největším koníčkem je chov zvířat, kterému věnuje hodně času a energie. Také ráda vyráží na koncerty a baví ji i různé aktivity v přírodě, jako jsou ferraty a jiné výlety.