Alois Zádrapa, řezbář betlémů od Čertových skal
Aloisovi Zádrapovi byste jeho věk nehádali. Čiperný penzista letos oslaví 83 let, ale elán a jiskru má jako třicátník. Aby ne, s nástupem do důchodu si bývalý stavař plní své sny.
Nejprve se s ženou přihlásili na univerzitu třetího věku a vzápětí potkal svou novou lásku – řezbařinu. Z jednoho vytouženého betlému pro rodinu se stala celoživotní vášeň. V jeho dílničce na zahradě za domem vznikal po deset let největší valašský betlém. Jsou v něm nejenom Ježíšek, Panna Maria a svatý Josef, ale na šest desítek dalších výjevů ze života na dědině, jak si je pamatuje.
Přitom celý produktivní život strávil na stavbách. „Jsem vyučený zedník, až v pětadvaceti jsem si udělal průmyslovku. V řemesle jsem šel postupně. Začal jsem jako dělník, pak jsem pracoval jako mistr, stavbyvedoucí, projektant,“ vzpomíná Alois Zádrapa. V posledních letech před penzí působil na učilišti Turkmenská ve Vsetíně jako mistr odborného výcviku, vyučoval také odborné předměty.
Jak se to stalo, že se stavař dostal k uměleckému řemeslu? „Ani nevím. Vždycky jsem měl přání vyřezat si pro sebe nějaký betlém. Pořád na to ale nebyl čas. Když jsem šel do důchodu, chodil jsem s manželkou na univerzitu třetího věku a dokončoval přitom projekt stavby jedné vsetínské pekárny.“
Tajné domácí začátky samouka
Právě univerzita třetího věku jej nasměřovala ke splnění dávného snu. „Měli jsme tam předměty jako architektura a umění a filosofie života. Říkal jsem si: S tím musím něco udělat. Žena chtěla jít studovat ještě dál, ale já se zavřel do dílny a začal zkoušet řezat. Nevěděl jsem jak, nevěděl jsem čím, neuměl jsem nic. Vyrobil jsem si takový malý nožík a obyčejné dláto, aby mi to šlo lépe.“
To bylo v prosinci 2006. A protože je pan Alois ze své stavařské praxe důsledný a systematický, neponechal nic náhodě. „Koupil jsem si knížku o řezbářství. Pročítal jsem ji a v hlavě si sumíroval, jak to udělat. K nikomu jsem do učení nechodil. Jsem takový samouk – samorost.“
První pokusy podle něj nestály za řeč. „S prvními ovečkami si hrál na dvoře pes s vnučkou. Pak se mi ale začalo dařit. Vyřezal jsem jich deset a dal je bokem. Pak jsem si říkal, že zkusím nějakou postavu. Vznikl takový strýc v klobouku s čagánkem. Však v tom velkém betlému taky je.“
Tak vznikla vůbec první figurka, jakou kdy Alois Zádrapa vyřezal. Druhý v pořadí byl bača. Následovala Panna Maria, svatý Josef a další. A jak se panu Aloisovi dařilo, od léta do podzimu už měl betlém 70 figurek a čekala jej první výstava v Horní Lidči. Následovala Francova Lhota a pak samozřejmě rodné Lidečko.
„Záměr byl udělat jenom malý betlém pro rodinu. Ale když se mi dařilo, říkal jsem si, ještě takovou figurku tam přidám a ještě tuto. V dílně jsem trávil deset až dvanáct hodin denně. Pořád mě to bavilo, tak mě figurky přibývaly. Nakonec jsem zjistil, že je toho tolik, že to na rodinný betlém není.“
Dnes má jeho velký betlém šest metrů. Je v něm kolem 320 figurek s šedesáti nejrůznějšími výjevy ze života na Valašsku. Jeho výroba trvala dlouhých deset let. „Snažil jsem se do něj dostat všechny výjevy, které jsem jako děcko běžně viděl. Postupně jich přibývalo. Vzpomněl jsem si na stloukání másla, tahání vody přes váhu ze studně, ženská jak pere. Jak se mi to objevovalo před očima, tak jsem to vyřezával.“
Velké figury z dubového dřeva
Aby toho nebylo málo, začal pan Alois v průběhu let pracovat ještě na venkovním betlému s velkými figurami. Zatímco drobné figurky vyrábí z lipového dřeva, na venkovní potřebuje tvrdé dubové. „Velké figury dělám nahrubo motorovou pilou, zbytek dláty.“ Vyrobit takovou figuru mu trvá minimálně měsíc. „Nedělal jsem je v kuse. Blížila se mi osmdesátka a sil ubývá.“
Vyřezává už šestnáct let a žena mu to prý stále toleruje. „Já jí nemluvím do zahrádky a ona mě nemluví do vyřezávání.“
A kolik betlémů už vyrobil? „Kromě těch dvou velkých možná kolem dvaceti. Moře jsem jich rozdal. Dělal jsem betlémy svým dětem i vzdálenější rodině. Řemeslníkům, co u mě dělali. Jednoho topenáře jsem se ptal, co jsem dlužen. Říkal: Nechci peníze, dej mi radši betlém. Takže se z mých betlémů stalo nakonec i platidlo,“ směje se.
Ani po letech nevyřezává na kšeft, ale jen tak pro radost. „Když někdo přijde, prohlédne si betlémy a chce koupit, prodám, ale jinak ne.“
Koloběh života a pověst o skalách
Pan Alois se nakonec pustil i do tematicky náročnějších obrazů než jsou betlémy. „Doma jsem si vyrobil Koloběh života. Kdysi jsem viděl takový obrázek, jmenovalo se to „stupně stáří“ nebo nějak podobně. Začal jsem základním motivem. Vyřezal Adama a Evu v ráji a pod nimi zlo – peklo s čertíky. A pak lidi od narození. Mládí jsem ztvárnil jako růže, zralý věk symbolizuje jabloň, stáří zase dozrávající víno – vinný keř. Před jednotlivými motivy jsou umístěny postavy. Narození dítěte, deset let, dvacet let, třicet let až do devadesáti. Sto let pak značí odcházení.“
Pro rodáka z Lidečka je snad samozřejmostí, že ve dřevě ztvárnil také nejznámější pověst o vzniku Čertových skal, které vesnici dominují. „Čertovy skály, to je takový symbol Lidečka. Mám je i v betlému se dvěma čerty. Všichni se mě ptají proč. Já vám to řeknu. Mám to od své babičky. Vykládala nám všelijaké pohádky a jedna z nich byla právě o čertových skalách. Říkali jsme jí. Babí, vždyť ten čert by tu skálu neunesl. Ale ona vždycky na to: Chlapečci, ale ti čerti nebyli takoví malí jak lidé. Ti byli velcí jak ty stromy. Tak tu skálu lehce unesli.“
Nicméně další symbol Lidečka, postavy čertů z mikulášské obchůzky, se v betlémě neobjevují. „Ze zvyků tam nemám nic. Možná je někdy dodělám. Ale mám tam valašské muzikanty, tanečníky a dokonce jsou tam i kočárové sáně se spřežením. Lidé mi říkali, to tady nikdy nebylo. Povídám jim, jste mladí, nevíte. Tady měl nějaký Gustav Mogveaux pilu. On vždycky jezdíval na kočáře do kostela. Ještě po válce, to si pamatuju. Tak jsem ho tam udělal.“
Recept na dlouhý život: Nemůžeš? Jen výmluva
Aloise Zádrapu už řezbářské řemeslo zřejmě nepustí. V hlavě už se mu totiž rodí další nápad, který by si ale rád zatím nechal pro sebe. Čtenářům Magazínu PATRIOT prozradí jen to, že se bude jednat o něco ze života.
Však jej měl bohatý, plný pilné práce a sebevzdělávání. „V životě jsem dělal od všeho něco: tesařinu, zedničinu, železařinu, od stavařiny všechna řemesla. Jenom v rodině jsem postavil čtyři rodinné domy. V osmapadesátém roce jeden s rodiči, potom další dvěma bratrům a nakonec i svůj vlastní, ve kterém teď bydlím“.
Čas si našel i na koníčky. Hlavu si čistil rybařením a bavilo jej pěstovat růže a roubovat stromy. Jeho elán do života je po osmdesáti letech obdivuhodný. „Všechno, co jsem v životě dělal, dělal jsem naplno. Jestli je to recept na dlouhý život, nevím. Mám pro sebe takovou filosofii. Když se mi do něčeho nechce, řeknu si: Když nemůžeš, tak asi můžeš, běž!“
Jedním dechem ale přiznává, že už na sebe není tak přísný, jako před lety. „Postupem věku ubývá sil. Ale řezbářství je pro mne vzpruha, která mě táhne do dílny. V neděli nedělám, ale do dílny se zajdu alespoň podívat. Napadne mě při tom hodně myšlenek, udělám si poznámky a podle nich pak v týdnu jedu.“
Alois Zádrapa