​36 HODIN

Snažil jsem se dceru přesvědčit, že v osmém měsíci těhotenství není dvoudenní výlet (odjezd v pátek ráno, příjezd v sobotu večer) do stověžaté matičky úplně nejlepší nápad. Nepochodil jsem.

Ta zásadní otázka zněla: kdo bude hlídat Izi? Termín si nevybrali úplně nejlíp. Hlavně pro mě. Jedna babička v Lotyšsku, druhá babička oba dny v práci. Jedna švagrová v Jihlavě, druhá švagrová v práci. S nikým jiným vnučka delší čas nevydrží.

Černého Petra jsem převzal rád a dobrovolně. Vzal jsem to jako výzvu.

Přípravy byly velkolepé. Udělal jsem časový harmonogram na dvoudenní hlídání pečlivěji než si chystají itinerář organizátoři Barum rally. Bylo to nabitých šestatřicet hodin, posuďte sami.

Pátek 8:00 přebírám Izabelku.

Pátek 9:00–11:00 vyrážíme do kilometr vzdáleného areálu se třemi pumptracky, jízdu na vlnkách Izi zbožňuje. Nebylo úplně dobré řešení si vzít polobotky. V nich se totiž docela blbě utíká. A Izi už na odrážecím kole dokáže vyvinout zběsilou rychlost. No peklo. Ve vlastní naivitě jsem po cestě přibral ještě neteřinku Andělu, pětiletou dcerku od bratra.

Pátek 11:00–12:00 oběd, dcerka navařila svíčkovou, super byla.

Pátek 12:00–16:00 vyrážíme do Velkých Karlovic. I s Andělkou. Naším cílem je Dětský svět, bezvadná (pekelně drahá) herna pro malé caparty. Jsme tam sami, tři hodiny pro holky naprosto úžasné zábavy. Když se paní recepční nedívá, jezdím na skluzavce s nima.

Pátek 16:00–17:00 krmíme kačeny ve vsetínském parku. Původně jsme koupili dva rohlíky, ty nám nestačí, takže v zobácích opeřenců nakonec končí i vanilkové donuty. Taková škoda.

Pátek 17:00–18:30 návštěva nikoliv petrohradské Ermitáže, ale městského bazénu. Hlavně neběhejte, říkám oběma. Asi mě neslyšely úplně dobře, špatná akustika. Výsledkem je modřina na stehně Izi, která ve sprintu před krokodýlem (mnou) přehlédla plastovou lavičku.

Pátek 19:00–20:00 odevzdal jsem neteř, s Izi mudrujeme, co s večeří. No co, svíčkové je dost, máme ji oba rádi, proč ne podruhé.

Pátek 20:00–20:02 uspávání. Ano, trvá mi to přesně dvě minuty.

Sobota 03:00 Izabelka se probouzí, přelézá ze své postýlky za mnou do velké postele, dvakrát mě štípne do lokte a chrní až do půl deváté. Z noci jsem měl největší obavy, naprosto zbytečně.

Sobota 8:30–9:00 snídaně. Vločky nechce, jogurt nechce, rohlík nejí, vánočku nechce. Chce svíčkovou. Tak jo.

Sobota 9:00–11:00 další projížďka Izi na kole, poučen z předchozích nezdarů si obouvám běžecké tenisky. Bylo to moudré rozhodnutí, vnučka jede jako drak, já mám trénink.

Sobota 11:00–12:00 oběd. Já vím, zní to jako špatný vtip, ale ona chce svíčkovou. A já vlastně taky. Holt, dcerunka se pomamila, vařit umí, šikulka to je.

Sobota 12:00–14:00 hrajeme si v teple obýváku. Lego, panáčci, puzzle, schovka, ošetřování se zdravotnickým kufříkem, čtení Skřítka Lesánka, stihneme snad úplně všechno.

Sobota 14:00–18:00 předávám Izi babičce, která se právě vrátila z Lotyšska, snad hlídání zvládne. Já musím jet pískat fotbal.

Sobota 18:30–20:00 přebírám vnučku zpátky pod svá křídla, naštěstí žádnou psychickou újmu bez dědy u babičky a tety neutrpěla, tváří se spokojeně, jedeme na svíčkovou.

Sobota 20:00 z Prahy se slavnostně vrací její rodiče. Dcera ani nechce věřit, že za dva dny ani jednou nepadlo slovo maminka. Rádi by si dali svíčkovou. Ale už není…

Mise splněna.